Z jednoho svatebního dne

Můj svatební den

Můj svatební den

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, jaký maraton odstartuje otázka „vezmeš si mě“. Odpovídám ANO a mám pocit, že tohle je poslední slůvko, které dokážu vyslovit, než se nadechnu a začnu brečet. Vždycky jsem si tuto chvilku představovala jako třešničku na dortu po krásné romantické večeři při svíčkách. Dokonce jsem si připravovala reakce, abych nebyla zaskočená. Ta chvilka přišla v sobotu po probuzení, když jsem se snažila najít jediný rozumný důvod, proč vstávat z postele tak brzy…

Najednou jsem byla plná energie a nadšení a měla jsem pocit, že tu novinu musím vykřičet do celého světa, nejenom příbuzným a známým, třeba i té nepřirozeně nahrbené babičce, kterou potkávám cestou do práce, paní u stánku s novinami, která mi každé ráno přeje krásný den.. Otevřela jsem diář a vyndala dva roky pečlivě schovávaný lísteček s instrukcemi, co všechno je potřeba na svatbu zařídit. Stanovit datum svatby, objet svatební salóny a vybrat šaty, boty a doplňky, koupit snubní prsteny, nechat vytisknout svatební oznámení, vybrat si místo pro svatbu a svatební hostinu, připravit seznam hostů. Samozřejmě Vám s tímto zařizováním mohou pomoci svatební agentury, ale já jsem se na hodiny cestování, vybírání a rozhodování těšila snad více než na samotný den D.
Svatbu jsem naplánovala na červen. Jednak bylo dost času na zařizování a počasí mělo dovolit všem hostům včetně neustále nervózní maminky v klidu a bez úhony přežít a krásně prožít náš svatební den. Podle starých známých pravidel jsem se na noc před svatbou, kdy jsem naposledy usínala jako svobodná slečna, přestěhovala k mamince. Tu noc se mi hlavou honily snad milióny myšlenek, abych na něco nezapomněla, nezkazila nebo si třeba po cestě k oltáři nezlomila podpatek..Usínala jsem se zmatenými pocity, jestli jsem přeci jen se svatbou ještě neměla počkat..
Budík nepřestával zvonit ani po třetím vypnutí. Pět hodin ráno. Takhle brzy jsem snad ještě nikdy nevstávala. Jedna rychlá ranní káva a hurá ke kadeřnici. Posledních pár minut na přemýšlení. I když jsem si přivstala, celkem brzy jsem zjistila, že jsou prostě věci, které se naplánovat nedají. Obřad začínal za půl hodiny a svatebčané ještě neměli myrty, někteří z nich se rozutekli neznámo kam. Všude byl zmatek, můj nastávající mi právě po telefonu sděloval, že nemůže najít prstýnky, organizovaný chaos u aut před domem se stával neorganizovaným…
Do obřadní síně jsme dorazili sedm minut před začátkem obřadu. Nestihla jsem se ani přepudrovat, jak jsem si původně plánovala, ani zkontrolovat, zda jsme všichni přítomni…Najednou jsem stála u oltáře a jakoby zdálky slyšela manželovo ANO. Do reality mne vrátilo hrobové ticho a čekání ostatních na mé ANO. Kdybyste se mne dnes zeptali, jakou píseň nám hráli, když jsem přicházela k oltáři, nevím… Pamatuji si jen celodenní shon a zmatek zakončený příjemným posezením u živé hudby se všemi příbuznými a známými. A svatební noc? Ta plánovaná romantická noc v pokoji plném voňavých svíček, v posteli plné rudých růží…Myslím, že jsem usnula únavou ještě dříve, než jsem stačila svého manžela obejmout:)
I přes veškeré zmatky a zbytečné několikaměsíční přípravy budu na svůj svatební den vždycky vzpomínat s úsměvem na rtech..