Jak se vdávaly naše prapraprababičky

Svatby našich předků

Svatby našich předků

Svatby našich předků – trocha historie.
Moderní civilní manželství, jak je dnes známe, je u nás poměrně mladé. Jeho prvním právním podkladem byl rakouský říšský zákon, který vstoupil v platnost až 9. dubna 1870. Od této doby je možný i rozvod. Individuální a monogamní manželství se v Evropě prosadilo v období raného středověku. V Čechách se o jeho uplatnění zasloužil kníže Břetislav. Na konci 12. století uznala církev manželský svazek za jednu ze sedmi svátostí. Jeho posláním bylo plodit děti, vychovávat je a poskytovat si vzájemnou pomoc. Středem zájmu byla rodina, příbuzenstvo, rod, statek, pozemky a hlavně věno – a ne dva lidé, jak je tomu dnes.

Při volbě budoucího partnera bylo rozhodující slovo rodičů. Ještě v první polovině devatenáctého století se nepovažovalo za nutné, aby se manželé před slibem manželství blíže seznámili. Vztah mezi manželi pak často nebyl osobní nebo šťastný. Manželství sloužilo především k vzájemnému zaopatření, láska byla věcí vedlejší. Muž a žena k sobě museli „sedět“ podle rodinných tradicí, podle vzdělání i finančních poměrů. Uplakané a manželstvím rozčarované nevěsty byly utěšovány tím, že “láska se teprve dostaví“, ale ne vždy se tak skutečně stalo. Dnes jde už jen o vás dva. Vy můžete vydělávat stejné peníze jako váš drahý, a dokonce i víc. On zase třeba vaří stejně dobře jako vy, a možná i líp. Na sňatek se už nepohlíží jen skrze majetek a společenský prospěch, a láska je konečně uznána jako dostatečný důvod ke vstupu do manželství.

A jaká byla dříve úloha muže a ženy v manželství? Muž zastupoval rodinu navenek, platil daně, disponoval penězi, určoval rodinný rozpočet, rozhodoval o osudu manželky a dětí. Od manželky se očekávalo, že bude něžná, zdrženlivá a stydlivá, reprezentující svého manžela. Schopnost ženy respektovat vrtochy svého muže a zajistit útulné prostředí domova, se považovalo za samozřejmost. Dominance ženy v manželství byla až do poloviny dvacátého století celospolečensky nemyslitelná. Rovnoprávnost manželkám přinesl konečně až Zákon o právu rodinném z roku 1949.

Jaké bývaly svatby…

Jakmile se naskytla vhodná příležitost a rodiče měli přichystané potřebné věno, dívka se mohla vdát. Věk nevěst 15-17 let nebyl ani na počátku dvacátého století na venkově vzácností. Každé svatbě předcházely zásnuby, což byla na vsi velká událost. Na námluvy se nejčastěji chodívalo v neděli odpoledne. Spolu s ženichem se na ně vypravil jeho otec, družba – ten plnil úlohu hlavního organizátora (dnes bychom tak mohli označit ženichova svědka), rychtář s konšelem a někteří muži z příbuzenstva, všichni ozdobení rozmarýnovou snítkou. Přítomní si sesedli k jednomu stolu a vyjednávali o výši věna. Družba byl prostředníkem a domlouval oběma stranám – aby přidaly, či ze svých požadavků slevily. Když bylo vše smluveno a dojednáno, mohli si ženich s nevěstou podat ruce a políbit se. Pak byla rychtářem sepsána svatební smlouva a následovala hostina.

Každá nově ohlášená svatba byla na vesnici událostí, na kterou se všichni těšili. Po zásnubách se začalo s přípravami, které trvaly asi čtyři týdny. Bývalo zvykem, že ženy z celé vesnice přinášely do nevěstina domu dary v podobě potravin: máslo, mléko, ořechy, povidla, vejce. Výběr místa pro konání svatby byl jednoduchý – svatba se konala v místě bydliště nevěsty v nejbližším kostele, později se zavedením občanských sňatků na nejbližší radnici. Také místo pro svatební hostinu se drželo tradic – hodovalo se v domě rodičů nevěsty.

Bývalo zvykem, že se ženich a nevěsta navzájem obdarovávali. Nevěsta dostala od ženicha střevíčky, svatební kytici a šperk. Naopak ona mu darovala vlastnoručně vyšívanou košili, hedvábný šátek nebo kapesníček. Ženichova matka také dávala nevěstě zlatý šperk jako symbol přijetí snachy za vlastní dceru.

Ve svatební den chodívala nevěsta i ženich časně ráno ke zpovědi. Svatební hostina začínala snídaní v domě ženicha, kde se postupně hosté scházeli. Muzika vyhrávala zvesela už od rána. Po příchodu ženicha se svatebčany do nevěstina domu bývaly hlavní dveře zamčené, jako by hosty nikdo nečekal. Než se ženichovi nevěsta vydala, musel splnit několik úkolů: nasekat dříví nebo správně odpovědět na otázky, které se týkaly nevěsty.
Venkovská svatební hostina si navzdory vlivu městského způsobu života udržela svoji podobu s přísným dodržováním tradic: složení jídel a sled jejich podávání. Snahou hostitelů bylo podat na stůl co největší (ale vždy lichý) počet chodů, které měly symbolicky zajistit novomanželům blahobyt. Mezi svatební pochoutky patřily bezesporu omáčky – např. křenová, cibulová, s hrozinkami, švestková a jiné. Omáčky se jedly s chlebem nebo bramborovými šiškami, v nejlepším případě s hovězím masem nebo klobásou. Také se podávalo několik druhů polévek. Jako hlavní jídlo se obecně označovala krupičná, jindy pohanková či prosná kaše. A pilo se hlavně pivo a kořalka. Samozřejmě nechyběly ani svatební koláčky, cukroví a sušené ovoce.
Druhý den po svatbě se na voze převážely peřiny z rodiny nevěsty do domu novomanželů. Pro potěšení zvědavých sousedů byla vezena také celá nevěstina výbava.

Svatební šaty

A do čeho se naše praprababičky strojily? Bohatší nevěsty se oblékaly do svých nejhezčích slavnostních šatů, většinou to byl kroj, který si pro tento slavnostní den samy bohatě ozdobily výšivkami. Byly to takové šaty, které mohla nevěsta používat i na jiné slavnostní události. Z tohoto důvodu byla bílá barva absolutně nepraktická a svatební šaty či kroj hýřily všemi barvami. Svatební šaty, které by byly určené pouze na svatbu neexistovaly. Hlavu si nevěsta ozdobila věncem z natrhaných květin a pentlemi.